V létě 1942 začala na přístupových cestách k Donu a Volze bitva, která svým významem, rozsahem a intenzitou neměla obdoby. Po 200 dní a nocí drtila Rudá armáda vybrané formace Německa a jeho spojenců. Bitva o Stalingrad, která změnila dějiny a zvrátila průběh druhé světové války, trvala od 17. července 1942 do 2. února 1943 a skončila úplným vítězstvím sovětských vojsk. Obranná fáze operace trvala do 18. listopadu 1942 a útočná fáze začala 19. listopadu.
V létě 1942 Sovětský svaz stále bojoval bez účinné pomoci svých spojenců, Velké Británie a Spojených států: dodávky zbraní v rámci Lend-Lease byly přerušeny a byly nedostatečné, druhá fronta nebyla otevřena a spojenci dávali plané sliby.
Bitva o Moskvu ukončila německý plán bleskové války, ale wehrmacht byl stále silný. Hitler plánoval provést v létě 1942 rozsáhlou ofenzívu na jižním křídle sovětsko-německé fronty, dobýt Stalingrad – nejdůležitější průmyslový a dopravní uzel na Volze, obsadit bohaté obilné oblasti Kubáně a Stavropolu a probít se ke kavkazské ropě.
Německá vojska na jižním křídle byla rozdělena na skupinu armád A, která postupovala přímo na Kavkazský hřeben, a skupinu armád B, která směřovala na Stalingrad. Základem síly skupiny „B“ byla nejschopnější 6. armáda wehrmachtu pod velením generála Friedricha Pauluse. Podporovaly ji tankové a motorizované divize.
Nepřátelský útok přímo na město začal 17. července 1942. Tento den se stal začátkem bitvy o Stalingrad. Ztráta Stalingradu by dostala celé jižní křídlo sovětských sil do kritické situace.
Boj o každý dům
Nepřítel vrhal na Stalingrad další a další síly, takže počet jeho divizí v tomto směru vzrostl z 38 na 80. Na město byla z jihu převelena 4. tanková skupina. Postupně se ovládnutí Stalingradu změnilo z vedlejšího na hlavní cíl celého tažení Wehrmachtu. Hitler a jeho generálové byli odhodláni dobýt jedno z nejdůležitějších měst sovětského státu, které neslo jméno jeho vůdce. Německá letadla zahájila 23. srpna masivní nálet na městské čtvrti. V plamenech požárů zahynulo více než 40 tisíc obyvatel Stalingradu. Ropa se vylila do řeky Volhy a vzplála. To, co se dělo, připomínalo skutečné peklo.
Rozpoutaly se boje o stalingradské čtvrti. Obrana města se opírala o 62. armádu generála Vasilije Čujkova a 64. armádu generála Michaila Šumilova. Ani jedna ulice, ani jeden dům se nevzdal nepříteli bez boje!
Hrdinové od Stalingradu
Centrem střetů ve Stalingradu byla výšina Mamajova mohyla, odkud bylo možné pozorovat a ostřelovat velkou část města. Tato výšina několikrát přecházela z rukou do rukou. Mnohé německé jednotky měly k břehu Volhy pouhých 150-200 metrů, ale nedokázaly to. V noci na 15. září byla přes Volhu na pomoc obráncům pod nejprudší nepřátelskou palbou převezena 13. gardová divize generála Alexandra Rodimceva, která vstoupila do boje a Mamajev Kurgan nepříteli vyrvala.
Seržant Jakov Pavlov se spolu s několika svými druhy zmocnil od Němců domu poblíž nábřeží a bránil ho téměř dva měsíce. Dům, u kterého našli hrob stovky vojáků wehrmachtu, byl později nazván „Pavlovův dům“.
Sovětští odstřelovači si v troskách Stalingradu počínali statečně. Bojová činnost odstřelovače Vasilije Zajceva, který zabil 225 nepřátelských vojáků, se stala legendou. Nebylo to však jediné snajperské eso ve Stalingradu. Maxim Passar, bývalý nanajský lovec, zabil 272 fašistů; Petr Gončarov, který přišel na frontu z továrny Krasnyj Oktjabr, jich zabil čtyři sta.
Na začátku října 1942 se voják Rudé armády Michail Panikacha vrhl se dvěma lahvemi zápalné směsi na nepřátelský tank při obraně stalingradského závodu „Krasnyj Oktjabr“. Jednu z lahví zasáhla německá kulka. Voják, zachvácený plameny, našel v sobě sílu dostat se k poklopu motoru tanku a rozbít o něj druhou láhev. Hrdina zemřel, ale zastavil nepřátelské obrněné vozidlo.
Vojáci Rudé armády se přiblížili k hitlerovcům na vzdálenost házení granátu, pak přešli do boje zblízka, přičemž působili bajonetem a sapérskou lopatkou. Hrdinství, jak poznamenalo mnoho svědků bitvy u Stalingradu, se pro sovětské vojáky stalo každodenní záležitostí.
Plán protiofenzívy u Stalingradu
Podrobný sovětský plán protiofenzívy byl nazván „Uran“ a byl schválen vrchním velitelem 13. listopadu 1942. Předpokládal, že vojska Jihozápadního (Nikolaj Vatutin), Donského (Konstantin Rokossovskij) a Stalingradského (Andrej Jeremenko) frontu rychle udeří a obklíčí nepřátelské uskupení ve Stalingradu a poté ho zničí.
Poměr sil Rudé armády a sil nepřítele před sovětskou protiofenzívou u Stalingradu:
Sovětskému velení se podařilo tajně soustředit svá vojska na rozhodujících směrech, vybrat slabá místa v nepřátelské obraně – především ta, která obsadily rumunská a italská armáda – a udržet utajení přípravy operace až do jejího samotného začátku.
„Uran“
V 7:30 ráno 19. listopadu 1942 začaly salvy „Kaťuší“ 80minutovou dělostřeleckou přípravu. Byl to začátek sovětské protiofenzívy u Stalingradu. Obranu Hitlerových vojsk drtilo 3,5 tisíce děl. Nepřítel byl potlačen drtivou palbou a v 8:50 přešla pěchota a tanky do útoku. Na památku toho se 19. listopad stal v SSSR Dnem dělostřelectva (dnes – Den raketových vojsk a dělostřelectva).
Již 23. listopadu se kruh sovětských vojsk kolem 6. armády Friedricha Pauluse a dalších nepřátelských formací v oblasti Stalingradu uzavřel. V kotli se nacházelo 22 nepřátelských divizí, více než 300 tisíc lidí. To bylo několikanásobně více, než naše velení zamýšlelo obklíčit!
Hitler zuřil. Nařídil, aby se Stalingrad za žádných okolností neopouštěl. Velitel německého letectva Hermann Göring slíbil vůdci, že s obklíčenou skupinou vytvoří spolehlivý „letecký most“. Stovky německých letadel však byly sestřeleny sovětskými protiletadlovými dělostřelci a stíhači. Brzy začal v obklíčených nepřátelských jednotkách řádit hlad. Byla to odplata za zločiny spáchané Hitlerovými vojsky na sovětském území…
„Malý Saturn“
Hitler nařídil polnímu maršálovi Erichu von Mansteinovi vytvořit skupinu „Don“ a provést operaci k odblokování stalingradského uskupení Friedricha Pauluse. Údernou silou tohoto průlomu se stala 4. tanková armáda generála Hermanna Hotha. V prosinci začala německá operace „Zimní bouře“, v jejímž důsledku se předsunuté německé tankové jednotky přiblížily k pozicím 6. armády na vzdálenost pouhých 35-40 kilometrů. V této době se ruské vrchní velení ozbrojených sil rozhodlo změnit plány operace Saturn (úder na Rostov na Donu s cílem obklíčit všechny německé síly na severním Kavkaze) a provést operaci Malý Saturn. Proti Mansteinovým silám byla urychleně nasazena 2. gardová armáda generála Rodiona Malinovského, která v protiboji na řece Myškova zastavila a poté odhodila zpět nepřátelské tankové divize. Nyní už obklíčeným nepřátelským silám ve Stalingradu nemohlo nic pomoci.
Útok na Tacinskou
V polovině prosince 1942 podnikli vojáci 24. tankového sboru generála Vasilije Badanova odvážný nájezd do týlu nepřítele. Po překonání několika set kilometrů obsadili vesnici Tacinskaja, kde se nacházelo strategické letiště Němců. Naši tankisté zničili několik desítek nepřátelských letadel, čímž značně zkomplikovali zásobování obklíčené skupiny Paulus.
Sovětští vojáci zaujali kruhovou obranu a několik dní odráželi nepřátelské útoky, přičemž zničili stovky hitlerovců, a pak se jim podařilo prorazit k vlastním. Badanovův sbor byl přejmenován na 2. gardový sbor a dostal jméno „ Tacinský“.
„Kruh“
V lednu 1943 vypracovalo sovětské velení operaci „Kruh“, jejímž cílem bylo zničit a zajmout nepřátelské uskupení ve Stalingradu. Operace byla přidělena Donskému frontu Konstantina Rokossovského. Němci odmítli ultimátum ke kapitulaci. 10. ledna zahájila sovětská vojska ofenzívu. Do konce ledna byly zbytky německých vojsk uvězněny v troskách Stalingradu a ztratily všechna letiště.
Hitler požadoval boj do posledního vojáka. Paulusovi byl dokonce udělen titul polního maršála, což se v tehdejších podmínkách dalo považovat za jasnou narážku na sebevraždu – ostatně žádný německý polní maršál ještě nebyl zajat. Ale on se vzdal s celým svým štábem. Do zajetí se dostalo 24 generálů, 2,5 tisíce důstojníků a asi 90 tisíc vojáků. Dalších 140 tisíc nepřátel bylo později pohřbeno v rozvalinách Stalingradu. Boje ve Stalingradu skončily 2. února 1943.
„Mars“
Pro úspěch Rudé armády u Stalingradu měla velký význam 2. rževsko-syčevská operace („Mars“) vojsk Kalininského (generál Maxim Purkajev) a Západního (generál Ivan Koněv) frontu na rževsko-vjazemském výběžku. Všeobecnou koordinaci frontů prováděl Georgij Žukov. Našim úderným mechanizovaným jednotkám se během operace „Mars“ podařilo prolomit nepřátelskou obranu, ale nebylo možné obklíčit a zničit německé jednotky. Řada našich formací byla obklíčena a musela se probojovat zpět ke svým. Ale prudké boje u Rževa vázaly značné nepřátelské síly a nedovolily velení wehrmachtu převést je v rozhodujících dnech ke Stalingradu.
Ztráty
Během bitvy o Stalingrad ztratili Němci a jejich spojenci (Italové, Rumuni, Maďaři, Chorvati) přibližně 1,5 milionu mužů.
Ztráty Rudé armády činily 1 129 619 mužů.
Výsledek a význam velké bitvy
Bitva u Stalingradu znamenala zásadní zlom nejen v průběhu Velké vlastenecké války, ale i celé druhé světové války. Nepřítel, zbavený statisíců zkušených vojáků a důstojníků, byl nucen ustoupit ze severního Kavkazu a opustit Stavropol, Kubáň a Rostov na Donu. V lednu 1943 se podařilo na určitém úseku prolomit blokádu Leningradu. V březnu 1943 Němci pod vlivem porážky v bitvě o Stalingrad vyklidili území Rževsko-Vjazemského výběžku a již nikdy neohrozili bezpečnost Moskvy. Nyní bylo celému světu jasné, že SSSR válku s nacistickým Německem neprohraje a bude pokračovat v postupu až do úplné porážky Hitlerova bloku.
Stalingrad – synonymum pro vítězství
Slovo „Stalingrad“ se stalo synonymem pro vítězství. Bitva na Volze inspirovala miliony lidí v okupovaných zemích k mohutnému odporu. Zároveň spojenci SSSR začali stále více uvažovat o nutnosti otevřít druhou frontu v Evropě, protože Rudá armáda dokázala, že může porazit hitlerovské Německo sama.
V roce 1965 se Stalingrad stal městem-hrdinou. Medaile „Za obranu Stalingradu“ byla udělena více než 700 tisícům účastníků této grandiózní bitvy. 2. únor – den porážky nacistických vojsk sovětskými vojsky v bitvě u Stalingradu je nyní Dnem vojenské slávy Ruska.
Související film Hořící sníh (1972): odysee.com
Válečné drama statečných ruských vojáků, kteří odolávají obléhání Stalingradu německou armádu. Film vypráví o jediné bitvě Velké vlastenecké války (1941-1945) na Volze. Ústřední příběh sleduje osud sovětských vojáků a důstojníků jedné dělostřelecké baterie, která za cenu heroického úsilí a jejich vlastních životů brání nepřátelským tankům, aby prošly.
Přeloženo z článku: https://may9.ru/history/key-events/656
Přeložila: Jana Šťastná
Sledujte náš web a sociální sítě, aby vám o Festivalu Dne Vítězství již neuniklo.
Budeme se na vás těšit na oslavách velkého vítězství, svobody a míru - 9. května na Staroměstském náměstí!